Spravedlivý obchod

Trhem se nesl pach zapáleného kadidla a hnijícího zelí.

Ahri si pláštěm zahalila svých devět ocasů a v rukou si pohrávala s dvojicí slunečních kamenů, aby odvedla svou pozornost od té nelibé vůně. Převalovala je v rukou a ťukala s nimi o sebe. Oba měly tvar sálajícího plamene, ale byly vytesány tak, že jejich ostřejší hrany do sebe zapadaly, takže tvořily dokonalou kouli. Tyto zlaté kameny měla u sebe odnepaměti, ačkoliv neměla tušení, odkud pocházejí.

Přestože byla Ahri v novém prostředí, uklidňovalo ji tiché bzučení magie všude kolem ní. Prošla kolem stánku, na kterém byly desítky pletených košíků plných leštěných kamínků, mušlí s vyrytými legendami od jednoho mořeplaveckého kmene, hracích kostek vytesaných z kostí a dalších zvláštních předmětů. Stylu Ahriiných vyřezávaných kamenů se ale žádný z nich nevyrovnal.

„Nechceš koupit drahokam, jehož modř si nezadá s oblohou?“ zeptal se kupec s šedivým plnovousem. „S tebou bych vyměnil sytě modrou tretku za cenu jednoho plačkavčího pírka nebo možná za semínko stromu jubji. Přizpůsobím se.“

Ahri se na něj usmála, ale zavrtěla hlavou a pokračovala dál trhem se svými slunečními kameny v rukou. Prošla kolem stánku plného ostnaté oranžové zeleniny, kolem dítěte prodávajícího ovoce, jehož barva se měnila podle počasí, a kolem alespoň dalších tří obchodníků, kteří mávali plechovými nádobami s kadidlem, přičemž každý z nich tvrdil, že objevil ten nejhlubší způsob meditace.

„Budoucnost! Pojďte si nechat vyložit budoucnost!“ vyvolávala mladá žena s levandulovýma očima a útlou bradou. „Zjistěte, do koho se zamilujete nebo jak se máte vyhnout nešťastným chvílím, a to jen za ždibec lopuchového kořene. Anebo pokud radši svou budoucnost přenecháte bohům, odpovím na otázky z vaší minulosti. Přesto ale doporučuju zjistit, jestli vás nečeká smrt otrávením.“

Jeden vysoký vastaja s kočičíma ušima si chtěl zrovna kousnout do pikantního koláčku. Ustal v pohybu a vyplašeně zíral na věštkyni.

„Mimochodem, odpověď zní ne. Vám to řeknu zdarma,“ řekla a uklonila se před ním, načež se otočila k Ahri. „Ale vy vypadáte, že jste měla temnou a tajemnou minulost. Nebo aspoň pár příběhů, které by za to stály. Nemáte na mě nějakou palčivou otázku, paninko?“

Pod těžkými vrstvami kadidla se Ahri zarazila, když ucítila, že na ženině krku spočívá pach vlhké srsti a kořeněné kůže.

„Díky, ale ne,“ odpověděla. „Jen se tak dívám.“

„Obávám se, že na tomhle trhu žádné další Ymelovy kameny nenajdete,“ řekla žena a pokynula hlavou na Ahriiny sluneční kameny. „Takové, jaké máte.“

Ahri se naježily chloupky vzadu na krku a popošla k ženě blíž. Nechtěla se nechat pohltit vzrušením. „Ty je poznáváš? Odkud pocházejí?“

Žena si Ahri prohlížela.

„Aspoň myslím, že jsou Ymelovy,“ řekla. „Celý pár jsem na vlastní oči nikdy neviděla. On jich svého času vyřezal jen málo a spousta sad se během války rozdělila. Jsou hodně vzácné.“

Ahri se s každým slovem nakláněla blíž a blíž.

„Jinak, já jsem Hirin,“ řekla žena.

„Víš, kde bych toho řemeslníka našla?“ zeptala se Ahri.

Hirin se zasmála. „Nemám tucha. Ale když půjdete dál, řeknu vám, co vím.“

Ahri si přehodila plášť přes ramena a dychtivě následovala věštkyni kolem jejího stánku do karavanu, který byl ode zdi ke zdi vyzdoben zvířecími kožkami.

„Čaj?“ zeptala se Hirin. „Uvařila jsem ho dneska ráno.“

Nalila dva šálky tekutiny barvy švestkového vína a jeden si vzala. Čaj chutnal po hořké dubové kůře, jejíž chuť tlumila vrchovatá lžíce medu. Hirin nastavila ruku, ale Ahri si kameny nechávala u sebe.

„Začínám mít pocit, že pro tebe mají zvláštní cenu,“ řekla s kyselým úsměvem. „Nemějte strach, nemám zájem prodávat ukradené sluneční kameny. To holce dokáže zničit pověst.“

„Dokážeš mi říct, odkud jsou?“ zeptala se Ahri a opatrně kameny podala ženě.

Hirin je pozvedla proti světlu.

„Jsou nádherné,“ řekla. „Nechápu, jak do sebe tak dokonale zapadnou. Takhle jsem je ještě neviděla.“

Ahri nic neříkala. Stála tam, pohlcená zvědavostí, a nespouštěla z ženy oči.

„Podle legendy jeden sochař jménem Ymelo sbíral zkamenělá vejce ještěrů stará tisíc tisíců let, které vytesal do prazvláštních tvarů. Tihle pradávní ještěři žili dlouho předtím, než moře Ghetu vyschlo a proměnilo se v poušť. Zanechalo po sobě jen zkamenělé kosti a prach.“

Hirin si odkašlala a Ahri v jejím dechu zaznamenala hořký tón, jako by byla pila ocet.

„Ymelovy kameny jsou navržené jako malé části, které dohromady utvoří větší sousoší,“ pokračovala.

Žena mávala zlatými kameny před Ahriinýma očima.

„Stejně jako vaše minulost, která před vámi skrývá informace, mohou i tyto kameny mít mnohem víc částí, které když se spojí, utvoří úplně jiný tvar. Kdo ví, co z vás bude, když půjdete po stopách vlastní minulosti. Díky těm chybějícím kamenům se můžete dozvědět víc, než byste chtěla.“

„To jsou hezká slova,“ zamumlala Ahri a zírala na ženu.

Po krátké chvíli ticha se Hirin zahihňala. „To jsou jen nitky pravdy, které jsem si sama vymyslela. Věštkyně musí umět plést bezešvě.“

Žena ze skříňky donesla lovecký nůž.

„Toho, co chcete slyšet, do toho vplétám jen tolik, abyste chtěla zůstat,“ řekla. „Teda než vám ten čaj oslabí svaly.“

Ahri se ze rtů vydralo temné zavrčení. Chtěla tu ženu roztrhat na kusy. Pokusila se na ni skočit, ale končetiny ji neposlouchaly. Byla znehybněná na místě.

„Ale to vůbec není třeba, paninko. Stačí mi jen jeden ocas. Hodí se na celou řadu lektvarů, víte, a je nesmírně cenný. Nebo si to aspoň myslím. Vastaje s liščími ocasy jsem ještě nikdy neviděla. Čaj otupí veškerou bolest, stejně jako vaši... pohyblivost.“

Hirin jeden z Ahriiných ocasů obalila obvazem. Ahri se pokusila vzepřít, ale pořád se nemohla hýbat.

„Zítra se probudíte, budete úplně jako nová!“ řekla žena. „No, akorát vám bude chybět jeden ocas. Copak vážně používáte všech devět?“

Ahri zavřela oči a sáhla do zásob magie kolem sebe. V prostředí jich byla spousta, jen se jich zmocnit, ale byla příliš oslabená tím čajem, než aby si je k sobě dokázala přitáhnout. Místo toho sáhla do Hirininy mysli, která byla mnohem poddajnější, a zatlačila.

Ahri otevřela oči a zírala upřeně do těch Hirininých. Z levandulové ztmavly na fialovou.

„Hirin,“ řekla. „Pojď blíž. Chci se podívat do tváře toho, kdo mě obelstil.“

„Jistě, paní,“ řekla Hirin jakoby v transu. Ženin hlas zněl dutě, jako by vycházel ze dna studny.

Naklonila se blíž, dokud její obličej nebyl jen pár palců daleko. Ahri se nadechla a z ženina dechu natáhla esence jejího života.

...Hirin byla mladá dívka, krčila se hladová a vystrašená za stánkem na tržišti. Nad ní se hádali dva muži, kteří ji hledali. Ani po dnech plných práce neměla v kapse ani vindru...

Ahri nadále nasávala Hirinin život a ochutnávala vzpomínky plné ryzích emocí. Cítila v ústech jejich výraznou chuť, užívala si nádech každého pocitu zvlášť.

...Hirin vykládala budoucnost jedné šamanky a za své úsilí dostala měďák. Za tu minci si koupila kousek chleba, který spořádala během pouhých pár okamžiků...

...Ve zpustlé hospodě hrála hlasitá skupinka lidí karty. Jeden muž s obočím jako motýlí křídla vsadil zlatý Ymelův kámen, zatímco Hirin to pozorovala ze stínů...

...Hirin sledovala Ahri, zatímco kráčela tržištěm. Z kabátu jí vykoukl jeden z jejích liščích ocasů. Zatáhla vastajku do svého karavanu–

Dost.

Ahri přestala a hlava se jí točila nově nabitou energií. S každou vzpomínkou, kterou Hirin ukradla, cítila, jak se jí do oslabených svalů opět vlévá energie a vyhání z nich jed.

S novým přívalem síly pomalu protřepala končetiny, aby se probraly, a jedním mrsknutím si protáhla ocasy. Mravenčilo jí v nich.

Hirin stála omráčená s vykulenýma očima, stále naživu. To ona se probudí až zítra, úplně jako nová – akorát jí bude chybět pár vzpomínek, které ovšem nebude postrádat.

Teď, když Ahri znala ženin život, ji vztek přešel. Pohladila věštkyni po líci, pak si plášť přitáhla těsně kolem ramen a vykročila na sluncem zalité tržiště.

Hirin se na ni ani na jejich setkání nebude pamatovat. Ale Ahri díky tomuto obchodu získala jméno, po kterém teď může jít – Ymelo –, a v mysli měla vypálený obrázek muže s hebkým obočím.