Lillia

V Ionii je magie vetkaná do země. Lesy se živoucně rozprostírají a stromy, které na sobě nesou stopy zázraků duchovní říše, se často chlubí stejným počtem barev jako listů.

Existuje však jeden les, na ukrytém místě, který přitahuje jiný druh magie – zahrada se stromem ve svém srdci, který ve svých květech hromadí sny lidstva.

Strom snění vyrostl ze semínka Vrby bohů, která se tyčila nad prastarým hájem Omikayalan. Toto semínko – uvolněné, když byla Vrba bohů tragicky pokácena – se zakořenilo na místě, které později začalo být známé jako Zahrada zapomnění. O Strom snění se staral otec zeleně Ivern – stejně jako o řadu potomků
Omikayalanu – a tak vyrostl a šířil kouzlo lidských tužeb pokaždé, když rozkvetla jeho sny obtěžkaná poupata.

Lillia se narodila, když se jeden z vlastních snů stromu zachytil v poupěti, které padlo na zem dřív, než stihlo rozkvést – něco takového se ještě nikdy předtím nestalo. Lillia vyrostla v rozpačitou srnu s květinovým poupětem na hlavě a jedinou společnost jí dělal její mateří strom a sny, které každou noc vplouvaly do zahrady.

Lillia pomáhala s péčí o poupata a díky nim se toho o lidstvu hodně dozvěděla. Lidé a místa, jejichž náznaky spatřila, ji uchvátili, a tak každý bdělý okamžik strávila tím, že prožívala vír emocí a tužeb, které smrtelníci mohli vidět jen tehdy, když zavřeli oči.

Během péče o sny Lillii záleželo i na snících. Každého z nich se naučila považovat za nového přítele a nechtěla nic jiného než jednou pozdravit lidi, kteří si dokázali vysnít takové divy. Lillia to chtěla tak moc, že se její vlastní touhy nakonec nahromadily v jednom poupěti na stromě.

Jenže když se Lillia s lidmi konečně setkala, nebylo to jako vzpomínka na povědomý sen. Bylo to spíš jako probuzení.

Ve světě mimo Lilliin les se něco dělo. V zemi zuřila válka a časem se do zahrady začalo dostávat čím dál méně snů. Sám strom onemocněl a nakazil se suky – svíjejícími se uzly na kmeni, ze kterých vytékala temnota.

Lillia se snažila, seč mohla, aby opečovávala svůj mateří strom a sny, které zůstávaly v poupatech, ale zanedlouho začala být zahrada tak slabá, až do ní začalo prosakovat násilí ze světa. Jedné noci do lesa vstoupili válečníci a jednu osamělou postavu pronásledovali až ke Stromu snění. Stačilo jediné seknutí zbloudilé čepele a větev s Lilliiným neuskutečněným snem žuchla na zem.

Lillia začala panikařit a všechny je uspala. Rozdíl mezi smrtelníky, o kterých si myslela, že je zná, a těmi, které našla, ji šokoval.

Tolik se báli – víc zauzlovaní než jiskřiví. Byli jako suky...

Ale zatímco válečníci spali a Lillia plakala, z osamělé postavy, kterou ti ostatní pronásledovali, se vynořil sen. Chabě připlul ke zlomené větvi na zemi a přesunul se do jejího poupěte.

Lillia ji zvedla. Ten sen cítila. Zatímco na něj šeptala a utišovala ho, zářil čím dál jasněji – a ona také. Poupě na její hlavě se rozvinulo a kolem začala vířit magie jako třpytivý pyl. Lillia, ohromená možnostmi a úžasem, v tom okamžiku sama rozkvétala... dokud nekýchla a neposlala spirálu magie do okolního lesa.

Lidé se jeden po druhém probouzeli, neschopní si vzpomenout, co je přivedlo do lesa ani co předtím dělali. Plaché srny za stromem si žádný z nich nevšiml. Lillia s úlevou sledovala, jak lidé odcházejí, a stále viděla jen zmatené uzly – nyní však věděla, že pod tím vším je pořád ještě jiskra.

A jestli jejich sny nebudou chodit ke stromu, bude muset ona dovést strom k nim.

Lillia sebrala svou větev a vstoupila do světa lidí – do světa, který chtěla vždycky poznat, ale který ji nyní děsil víc než cokoliv jiného. Tolik se vymykal jejímu dosavadnímu chápání.

Lillia se schovává těsně mimo zraky ostatních a nyní pomáhá snům lidí na svět, neboť ji přitahují záblesky toho, kým by mohli být, a také tím, co může být lapeno pod jejich uzly. Tím, že lidem pomáhá uskutečňovat jejich nejtajnější přání, si Lillia plní to své – poupě na její hlavě kvete, když má srna radost.

Přestože se na Ionii opět žene temnota, je to pouhá maska a pod ní leží povědomá jiskra naděje. Pouze tím, že Lillia najde odvahu vkročit do světa a překonat sama sebe, může rozplést jeho suky.