Viktor

Kdo chce pochopit celý dopad magitechniky a odkaz, který zanechala v našem světě, musí nejdřív pochopit mysli, které za ní stojí.

Přestože o Jayci Talisovi – vychvalovaném „Muži pokroku“ – toho bylo napsáno a řečeno mnoho, ověřit si cokoliv o jeho protějšku Viktorovi je mnohem těžší. Váš skromný autor zaslal několik žádostí Radě Piltoveru a různým fakultám v rámci Akademie, ale ti všichni tvrdí, že veškeré záznamy týkající se jeho tamního zaměstnání byly ztraceny během bouřlivých událostí, jež nakonec vedly k jeho smrti. Ponechám vašemu úsudku, jestli vám to přijde pravděpodobné, a stručně nastíním, co se mi podařilo zjistit z veřejných zdrojů, jako jsou nečekaně vynikající archivy Piltoverského věstníku, a toho mála, co zbylo z dokumentace o konstrukci magibran, kterou se mi podařilo získat... řekněme méně oficiálními prostředky.

Zdá se, že Viktor, jenž se narodil do chudé rodiny v puklinách pod Zaunem, znal vždy jen těžkosti. Znečištěné podměstí se na něm podepsalo chromou nohou a vzácnou omezující chorobou, kvůli čemuž se odcizil z kolektivu ostatních dětí. Navzdory všem tělesným nedostatkům se však mohla Viktorova mysl neomezeně rozvíjet a vzkvétat.

Kdysi mluvil s jedním mým kolegou o formativním okamžiku z mládí. Zmiňoval se o tom, že když si hrál v tekutých odpadech v Jímce se svou lodičkou, narazil na „zneuznaného doktora“, který kvůli vědě podnikl znepokojivé, až extrémní kroky. Pokrok potřeboval hranice a tato raná lekce Viktorovi dobře posloužila, když o několik let později upoutal pozornost váženého profesora Cecila B. Heimerdingera.

Byl přijat na Piltoverskou akademii, kde měl obdržet plnohodnotné vzdělání a sloužit jako profesorův asistent. (Právě proto je mi zatěžko věřit, že se v jejich administrativním archivu nedochovaly žádné záznamy – nemluvě o samotném Heimerdingerovi, o kterém někteří z Rady tvrdí, že si ho ani nepamatují! Taková malicherná přezíravost!) Ale Viktor měl konečně domov, kde mohl skutečně zušlechťovat svého génia.

Když byly po jedné nehodě v laboratoři (vizte kapitolu 6: Zásah v podměstí) odhaleny neschválené experimenty na půdě Akademie, Heimerdinger poslal Viktora, aby odstranil vše, co bylo nebezpečné. Namísto nebezpečí však Viktor našel něco zajímavého – stránky ručně psaných poznámek, které mluvily o horečnaté ctižádosti ovládnout magii prostřednictvím vědy.

Právě tady uzavřel přátelství se vzpurným vynálezcem Jaycem Talisem a jejich společná vize měla navždy změnit celý svět.

Plodem jejich práce byla samozřejmě magitechnika – technologie natolik převratná, že Piltover katapultovala do úžasné nové éry. Viktor a Jayce nebyli jen kolegové inovátoři, nýbrž bratři spříznění vším kromě krve.

Viktorova nemoc však postupovala. Vedl je směrem k možnému řešení – k adaptivní runové matrici (kompletně popsané a ilustrované v kapitole 13: Magijádro). Jeho moc zdánlivě dokázala rozvíjet svou vlastní konfiguraci, a tak doufal, že dokáže augmentovat organickou hmotu a vyléčit se... jenže to vše vedlo jen k nezdaru. Experimentování na sobě je vždy riskantní a Viktor věděl, že ho to nejspíš bude stát postavení v akademické komunitě, jakož i přízeň milovaných osob. Přesto ale podle všeho skutečně věřil, že Jayce by mohl být výjimkou.

Když však na světlo vyšly předsudky vůči podměstí a jeho obyvatelům, které jeho přítel měl, zdálo se, že Viktor cítí, jak jejich pouto začíná oslabovat. Byl odhodlán své plány skrýt a experimentovat o samotě, až se mu nakonec magijádro zcela vymklo kontrole. Podle dvou ověřených zdrojů z Akademie (pro kompletní přepis vizte přílohu H) se zdá, že kvůli tomu došlo ke ztrátě na životech, ačkoliv podrobnosti jsou značně vágní.

I tak je však zřejmé, že to mělo dopad na Viktorovo duševní zdraví, ačkoliv cítil, že magijádro sám zničit nedokáže. Navzdory nejlepším snahám on ani Jayce nedokázali pomocí svých vynálezů zachraňovat životy a Viktor byl odhodlán to napravit.

Jakékoliv plány, které mohl v tomto ohledu vymyslet, zhatil teroristický útok na Radu Piltoveru.

On sám byl během výbuchu velmi vážně raněn a zachránila ho pouze duchapřítomnost a rychlý zásah jeho starého přítele Jayce Talise. Magijádro dokázalo regenerovat jeho zranění do té míry, že to ohromilo a vyvedlo z míry několik nejbystřejších mozků na světě – vskutku, něco takového se podobá spíš divokým smyšlenkám či vědeckofantastickým blábolům! Této záležitosti se budeme podrobněji věnovat v kapitole 21: Teorie biomechaniky... ale postačí říct, že Viktor, který z toho vzešel, se člověku podobal asi jako magitechnika obyčejnému kolu!

A vůči Jaycovi cítil pramalý vděk za to, co pro něj udělal.

Když Viktor kráčel sám mezi zkroušenými a zapomenutými obyvateli podměstí, našel nový účel, neboť jeho chladný dotek podle všeho dokázal vyléčit utrpení a odstraňovat emoce. Zaunem se rychle rozšířily zkazky o léčiteli a z léčitele se poznenáhlu stal spasitel. Komuna, která se kolem něj semkla, přitahovala ty nejvíce beznadějné a nejubožejší případy, dokud na ni nezaútočila noxijská posádka (vizte kapitolu 19: Stanné právo v Piltoveru) pod velením generálky Ambessy Medardy. Viktor tak byl opět fyzicky paralyzován.

Tentokrát se však něco změnilo. Zbaven strachu, lásky, zahořklosti, radosti, nenávisti a soucitu povstal coby mechanický zvěstovatel druhé nové éry a z jeho stoupenců zbylo sotva něco víc než loutky podléhající jeho vůli.

Viktorův účel se jeho nepochybně obrovské a bezcitné inteligenci jevil jasnějším než kdy dřív. Hodlal zachránit lidstvo před sebou samým tak, že nastolí Úžasnou evoluci po celém světě – ať už budou lidé chápat, proč je to nutné, anebo ne.