Ta, která se vrátila

„Poslouchej mě,“ povídám té malé holčičce, která mě našla tady u jámy. „Musíš mě poslouchat. Už není moc času.“

Naklání se kupředu a v očích nemá ani náznak strachu. „Řekni mi, co mám udělat.“

Líbí se mi. Po tváři se mi rozlije mírný úsměv – poprvé za dobu, která mi připadá jako celá věčnost. „Takhle ne,“ říkám a ukazuju na šíp, který svírá v ruce. Drží ho jako kopí.

Byla jsem ještě dítě, když mě Prázdnota oddělila od mé rodiny, takže jsem tehdy taky takhle tápala. Ale ti ostatní, ti byli tak lehkomyslní. Oběti, dary, příspěvky – ať už tomu chcete říkat jakkoliv, nikdy to nezabíralo. Není to žádný bůh, který by se nechal uchlácholit pomocí dárků a modliteb. Prostě chce pohltit úplně všechno.

„Chceš to zabít? Chceš to zničit?“ ptám se jí.

Přikývne.

„Tak to musíš nechat vyhladovět.“

Ty jehličky na svém těle cítím silněji, jako by reagovaly na moje slova. Ty děsivé věci se k nám blíží a moje druhá kůže se stahuje, je napjatá jako luk. Naposledy se zhluboka nadechnu, než dorazí k nám.

Písek se začíná přesouvat, vrásní se a padá pryč, jako v přesýpacích hodinách. Strašidelné záblesky světla tepají do oblohy, zatímco ty obludné konstrukty se dmou a tyčí oproti shurimské noci, vřískají a slintají. Připravím se a nabíjím energii ve svých nárameníkách.

Zatnu zuby a vypustím ji.

Jasné květy tepla a bolesti si rychle najdou své cíle, vrhají se na ně, zastavují ty stvůry a odhazují je stranou. Vzduch je plný kyselého pachu a syčení tavícího se chitinu.

Brzo z nich nezbývá vůbec nic. Čekám, až mě jehličky přestanou svědit, ale marně.

Dívka stojí přikrčená vedle mě, je připravená. Nejspíš vůbec nechápe, co právě vidí.

„Bolí to?“ šeptá a natahuje ruku po zářivých šupinách na mé paži.

Instinktivně se odtáhnu. Ani sebou necukne.

„Občas,“ přiznávám.

Nedaleko odsud její vesnice nadále spí a z větší části o ničem netuší. Tahle malá holčička se nepochybně nechala zlákat zvědavostí. Tolik příběhů a bájí, stejnou měrou děsivých jako úžasných. Šelmy z Prázdnoty lovící v černočerné noci a volající jedna na druhou.

Ona to prostě chtěla vidět na vlastní oči. Vidět, co číhá pod kameny, vidět to, čeho se její lidé bojí a co zároveň obdivují.

Kůže se mi opět stáhne. Ty jehličky, to neustálé svědění...

Mrknu. „Promiň, neřeklas mi své jméno.“

Pyšně se postaví, ještě pořád mává tím šípem. „Já jsem Illi. Přišla jsem chránit svou rodinu před tou příšerou.“ Není jí víc než deset.

„No, Illi – občas to nejlepší, co můžeš udělat, je utíkat.“

„Ale ty neutíkáš,“ říká a oči se jí zúžily, „nebo jo?“

Tahle je chytrá. Zavrtím hlavou. „Už ne.”

„Tak já taky utíkat nebudu!” prohlásí Illi. A taky je odvážná.

Nemá tušení, s čím se to tady potýkají. Nikdo z nich. Její lidé udělali všechno možné, aby se těch stvůr zbavili, ale ve skutečnosti je jen takříkajíc svolávali na hostinu.

„Musíš jim to říct, Illi. Musíš se postarat, aby pochopili. Už žádné tancování pod měsícem v novu. A žádná přivázaná zvířata ke kůlům. Prázdnota v sobě nemá ani kousek slitování – buď se krmí, nebo hyne.“

V okamžiku, kdy jsem tohle pochopila, jsem věděla, že mám naději. Možná proto stále přežívám, zatímco tolik ostatních umírá.

Ale přežití není nikdy zadarmo. Tu cenu platím od té doby, co jsem si probojovala cestu zpět.

„Hele...“ šeptá dívka. „Přišli nás hledat.“

Nemusím se ani dívat. Věděla jsem, že přijdou. Krunýř se mi instinktivně přetáhne přes obličej. Illi na mě zírá.

„Neboj se,“ říkám jí hlasem, který je teď tak pokroucený a obludný, že by spíš mohl vyvolávat opačný účinek.

„Čeho?“ ptá se. Přistihnu se, že mám na tváři úsměv, který nemůže vidět.

Pouze hrstka lidí mě viděla i s tím, co mi nyní pokrývá tělo. Až na dva jsou všichni mrtví.

Illini lidé vypadají jako schopní lovci. Tady žijí pouze ti schopní. Je mi jasné, kde se vzala ta její odvaha. Jejich louče plápolají nocí.

„Tatí!“ zvolá na pátrající vesničany, aniž by mě varovala. „Našla jsem ji! Tu, co se vrátila!“

Teď míří k nám, zbraně mají připravené, v očích oheň. „Illi!“ volá její otec a natahuje do luku šíp. „Uteč od té... věci!“

Opět se na mě zmateně podívá. Na každou malou holčičku, jako je Illi, se najde deset dalších, které by utekly. Nebo hůř. Vím, co o mně většina lidí říká. Viděla jsem jejich strach naškrábaný na hliněných zdech, vyrytý do skal kaňonů.

Střezte se té, která se vrátila jako zrůda.

Nevědí o mně zhola nic. Pro ně jsem prostě něco, čemu nechtějí čelit – živoucí, chodící, bojující ztělesnění toho, čeho se bojí nejvíc. Asi proto mi do jména přidali tu čárku.

Před deseti lety jsem byla prostě Kaisa – stejně jako Illi jsem snila o budoucnosti, která byla bez hranic jako noční obloha plná hvězd. Ta budoucnost zemřela v den, kdy mě Prázdnota stáhla dolů.

Jehličky jsou zpět. Illi pouští mou ruku v okamžiku, kdy se mi na pažích zhmotní světélkující zbraně. „Běž za ním,“ říkám jí. „Běž za svým otcem.“

„Illi, utíkej!“ prosí její otec. Natahuje tětivu třesoucíma se rukama.

„Ne!“ křičí ona a obrací se ke mně. „Já už neutíkám.“

Popostrkávám ji kupředu a nespouštím oči z vesničanů. „Ne, Illi, ty ses narodila jako bojovnice. Budou tě potřebovat.“

Po pár krocích se otočí. „Co jim mám říct?“

„Řekni jim... Řekni jim, ať se připraví.“

Prázdnota mi toho sebrala tolik, ale nedovolím jí, aby mi vzala všechno. Ty okamžiky, kdy laskavost a lidskost prosvitnou na povrch, kdy nevinnost a důvěra uhasí strach – ty mě naplňují nadějí, že dokážeme porazit ty řeky nadčasového jedu, které proudí pod naším světem.

Poprvé, když jsem unikla z propasti, jsem to dělala pro sebe.

Možná že jednou to udělám pro ně.