Kořeny otráveného stromu

Shoorai následovala skrz prachové závoje siluetu s mechanickými končetinami, která patřila šéfovi tunelu Hewlettovi, hlouběji do důlní šachty. Dýchala pomocí použitého esofiltru a snažila se nemyslet na to, kolik zaunských horníků už přes něj za ty roky cedilo vzduch. Když procházeli pod prskajícími chem-světlicemi zavěšenými na dřevěných střešních trámech, odkapávaly jim na pomačkané železné přílby zářící kapky.

„Zme slyšli žes chemská antlyčka, žeseš odbrník,“ zavrčel Hewlett, ohlížeje se přes rameno. „Zme sršně petli.“

Slyšeli jsme, že jsi dobrá chemická analytička, přeložila si Shoorai. Ale hrozně jsme se spletli.

Do Zaunu přišla už před sedmi lety, ale rozklíčovat to horníkovo podivné nářečí jí přeci jen chvilku trvalo.

„Zem řkal přdákvi, že netřem plťáckou antlyčku,“ pokračoval Hewlett. „Nen tak škovná se zunskym kamnem jak my. Nás to prvně zasplo!“

„Ujišťuju vás, šéfe Hewlette, že jsem zkoumala doly všude od Shurimy po Zaun,“ řekla Shoorai. „Tenhle kámen znám stejně dobře jako vy.“

„Řkáte vy,“ vrčel Hewlett, když vstoupili do galerie na konci šachty, „ale kámon tu nen, jak vy řkáte.“

Zaprášení dělníci seděli vedle chem-vrtáků, pneumo-krumpáčů a beden s čarobušninami. Každý z nich měl kutat do skály a hledat hexitovou sloj, o které baronu Grimeovi slíbila, že tu je. Vidět je, jak zaháleli, bylo proti jejím pracovním zásadám.

Hewlett pozvedl chem-lampu, aby osvítil skálu na konci komnaty. Shoorai si nejdřív nebyla jistá tím, co vidí. Zaunská vrstva byla převážně z drceného usazeninového vápence, prokládaného kapsami metamorfního kamene vytvořeného vysokým a nedávným žárem a tlakem.

Tohle bylo něco dočista jiného...

Shoorai popadla lampu a přešla přes celou galerii. Stáhla si rukavici a přejela zeď konečky prstů. Zjizvené a teplé na dotek, se zvláštním tmavě okrovým odstínem – jako něco, co by mohla najít spíš ve své rodné Shurimě.

„Tohle nedává smysl,“ řekla. „Tohle tady včera nebylo.“

„Svám to snžil řkát,“ odpověděl Hewlett. „My vrtali včír, jak vy řkala. Zmese vrátli s prvním zvnem a vděli tohel.“

„Ať už je to co chce, Baron vás neplatí za to, že tady budete jen tak sedět s rukama v klíně. Prorazte to.“

Hewlett se zakřenil. „Tže máme umstit bušniny, jo?“

„Ano,“ souhlasila Shoorai.

„TO BYCH BÝT VÁMI NEDĚLAL.“

Hlas burácel všude kolem nich – tlaková vlna ve vzduchu, každé slovo znělo, jako by ho vydávaly skřípající tektonické desky.

Horníci vyskočili na nohy, ale Shoorai se přimáčkla k boční stěně komnaty a stáhla si přílbu těsně na hlavu. Hlas zněl, jako by patřil něčemu obrovitánskému. Po stropě galerie se šířily praskliny.

Podívala se nahoru právě včas, aby viděla, jak se ta zjizvená kamenná stěna... hýbe.

Posouvala se a měnila tvar a skřípala u toho. Shoorai užasle sledovala, jak se v ní utvořily dva hluboké krátery, které vypadaly jako oči, a jak vystrkuje výběžek, který by mohl být nos. Prach se valil ze zakřivené a rozeklané propasti, která připomínala strašlivě obrovská ústa.

Tvář zaplnila stěnu před ní, plných třicet stop napříč a dvakrát tak vysoká.

U Azirových kostí! Jestli je tohle hlava, jak velký je zbytek těla?

Krátery očí se otevřely se skřípotem, který jí připomněl, jak kdysi viděla tu potulnou splétačku předvádět zázraky na cestě do Kenethetu. Shoorai opětovala pohled té obří tváře, jejíž oči byly z tekutého žlutého materiálu, jenž připomínal drahokamy.

Křemen, pomyslela si. Ten se v téhle oblasti přirozeně nevyskytuje.

„TAHLE SKÁLA JE ZAMOŘENÁ,“ řekl hlas tak hlasitě, až si Shoorai přitiskla ruce na uši. „POHYBUJÍ SE V NÍ TVOROVÉ. SVÝM ZPŮSOBEM NÁDHERNÍ, ALE CHAOTIČTÍ. TUHLE SKÁLU BYSTE NEMĚLI ROZBÍJET, SKONČÍ TO PRO VÁS ŠPATNĚ.“

Oči zamrkaly a z kamenných víček odpadly malé oblázky.

„Ehm, ty... ty jsi duch hory nebo tak něco?“ zeptala se.

Čelo se svraštilo, až to zadunělo.

„NE. ALESPOŇ MYSLÍM, ŽE NE. MYSLÍM, ŽE JSEM BYL JEDNÉ HORY SOUČÁSTÍ, KDYSI. TOLIK CHAOSU V TOMTO SVĚTĚ, JEDEN SI TĚŽKO VŠECHNO PAMATUJE.“

„Tak co jsi zač?“ zeptala se.

„Á, CO VLASTNĚ?“ řeklo to a důlní šachta se prohnula, když si ta tvář truchlivě povzdechla. „ÚLOMEK VĚTŠÍHO CELKU. SLUHA ŘÁDU HLEDAJÍCÍ ÚČEL. ŘÍKEJTE MI... MALPHITE.“

Z puklin ve zdi tunelu přepadávaly volné lupky a dřevěné podpěry sténaly, jelikož musely odolávat zátěži, na kterou vůbec nebyly stavěné. Shoorai se ani trochu nelíbily ty praskliny ve sloji nad její hlavou. Byly ctižádostivé a dychtivě se předháněly, která doběhne dál.

„Mohl by ses přestat hýbat? Myslím, že se kvůli tobě ta jeskyně zavalí.“

„ACH. PROMIŇTE.“

„Říkal jsi, že skála je... zamořená?“ zeptala se Shoorai. „Čím?“

„VĚCMI, KTERÉ BY NEMĚLY BÝT. TVORY, KTEŘÍ ŽIJÍ JEN PROTO, ABY POHLCOVALI.“

Shoorai cítila, jak jí buší srdce. Jelikož vyrůstala ve stínu ztracené Ikacie, věděla o tvorech, kteří odpovídali tomuto popisu.

„Takové znám,“ řekla. „Ale ti se vyskytují jen v pouštích na jižním kontinentu.“

„KDYSI MOŽNÁ, ALE NYNÍ SE PROPLÉTAJÍ KŮROU SVĚTA JAKO KOŘENY OTRÁVENÉHO STROMU.“

Shoorai se znepokojeně podívala na zem.

Kamenná tvář se zahihňala a ze střechy odpadly další úlomky skály.

„NEBOJTE SE, JSOU UVĚZNĚNÍ V MÉM TĚLE. TYHLE ROZDRTÍM, ALE PŘIJDOU DALŠÍ. TAK POZOR, ABYSTE NEKUTALI MOC HLUBOKO...“

Záře tvorových očí pohasla, když se těžká víka zavřela a tunel se začal třást.

„TEĎ BYSTE MĚLI JÍT,“ řekla kamenná tvář.

Hewlett se objevil za Shoorai a sevřel ji svou paží na chem-pohon.

„Musme zmizt, antlyčko,“ řekl. „Esi zvostnem, skyňa nás zdrtí.“

Shoorai přikývla a ustupovala pryč z galerie. „Řeknu baronu Grimeovi, že tohle ložisko je vytěžené.“

Hewlett se zazubil. „Mžná zte přecjen odbrník.“