Dolů mezi mrtvé

Bilgewaterské Bílé molo získalo své jméno díky vrstvě ptačího trusu, které jej pokrývalo od jednoho konce ke druhému, což se ostatně dá od místa posledního odpočinku mrtvých očekávat. Místní své zesnulé nepohřbívali, vraceli je moři. Byl to hromadný hrob bezvládných těl vznášejících se v chladných hlubinách pod stovkami kývajících se náhrobních bójek. V některých případech se jednalo jen o cedulky se jménem, jiné hřbitovní značky však byly malými uměleckými díly v podobě vynořujících se krakenů nebo svůdných mořských panen.

Miss Fortune seděla na konci mola na prázdné bedně od rumu, s nohama zkříženýma a s odporným špačkem doutníku visícím od spodního rtu. V jedné ruce držela dlouhou dutou hadičku připojenou k napůl potopené rakvi splývající na hladině. V druhé svírala provaz, jenž vedl skrz rezavou kladku a jehož konec byl přivázán k víku rakve. Obě pistole měla v pouzdrech u pasu, z nichž je mohla během okamžiku tasit.

Měsíční paprsky se stěží prodíraly mlhou valící se od moře a propůjčovaly zašpiněné mořské hladině barvu tabákové žluti. Střechy na nábřeží hustě lemovala hejna mrchožravých racků, což bylo vždy dobré znamení. Moc dobře poznali, že se chystá hostina.

„Už bylo na čase,“ zašeptala, když se z úzké uličky zanesené horou odpadků vynořil dohola ostříhaný muž v plášti z dračích šupin. V jeho stopách cupitalo hejno přístavních krys se zuby ostrými jako jehly; doufaly, že to je opilec, který co nevidět upadne a bude pro ně představovat příjemné zpestření jídelníčku. Onen muž se jmenoval Jakmunt Zyglos a byl jedním z Pomalovaných bratří. Každý korzár, který za něco stál, se mohl pochlubit nějakým tetováním, ale Zyglos měl každičký kousek těla pokreslený štíry, jmény milenek a lodí, které potopil, a mužů, jež kdy zavraždil. Jeho kůže byla dokonalou zpovědí.

Pevným krokem vstoupil na molo, oči mu však ostražitě kmitaly ze strany na stranu, čímž prozrazovaly, že jeho sebejistota je jen pouhá maska. Prsty svíral jílec dlouhé šavle s ostřím posetým žraločími zuby, která mu visela nízko u pasu. Na zádech měl navíc pušku – bachratou karabinu s hlavní lemovanou skleněnými trubičkami.

„Kde je?“ vyštěkl Zyglos. „Říkalas, že ho přivedeš.“

„To je piltoverská magitechnická karabina?“ zeptala se zvědavě ignorujíc jeho dotaz.

„Odpověz mi, u ďasa!“

„Nejdřív ty,“ řekla Miss Fortune a mírně povolila kladku, takže se rakev ponořila o trochu víc. „Konec konců, nejsem si tak docela jistá, jak je tahle dýchací hadička dlouhá, a ty bys určitě nechtěl, aby tvému bratříčkovi došel vzduch, že ne?“

Zyglos se nadechl a ona viděla, jak z něj napětí přímo kape.

„Jo, sakra, je z Piltoveru,“ řekl, sundal zbraň z ramene a pozvedl ji, prst na chrániči spouště.

„Asi pěkně drahá,“ poznamenala Miss Fortune.

„Zrovna ty bys to měla vědět nejlíp,“ ušklíbl se.

Povolila provaz o další kousek. Z nyní zcela ponořené rakve unikl pramínek bublin. Zyglos okamžitě změnil tón a zvedl ruce do vzduchu.

„Dobře! Dobře!“ zvolal. „Je tvoje. Vytáhni ho. Prosím.“

„Půjdeš bez řečí?“

Zyglos se bezradně uchechtl.

„A mám snad na výběr?“ zeptal se. „Potopila jsi moje lodě a pobila všechny mý chlapy. Celá moje rodina je kvůli tobě v chudobinci nebo v šatlavě, a kvůli čemu? Kvůli jedný ukradený bouchačce? Kvůli odměně?“

„Od každého trochu a ještě něco k tomu.“

„Tak jakou mám pro tebe cenu, mrcho?“

„V penězích? Pět set stříbrných hadů.“

„Celej tenhle masakr byl jenom kvůli mizernejm pěti stovkám?“

„O krk nepřijdeš kvůli penězům. Ale kvůli tomu, že patříš mezi Gangplankovy věrné spojence,“ oznámila mu klidně Miss Fortune. „To proto tě zabiju.“

„Zabiješ mě? Počkej, v zatykači stojí, že mě chtěj živýho!“

„To je pravda, ale já se nikdy neřídila pokyny doslova,“ pokrčila Miss Fortune rameny a pustila provaz i dýchací hadičku. Rakev se ponořila do temnoty mezi mrtvoly vznášející se v hlubinách a zanechávala za sebou divoký rej bublin. Zyglos vykřikl bratrovo jméno a rozběhl se k ní, tasíc šavli za běhu. Počkala, až od ní byl na plivnutí daleko, načež tasila své pistole a vystřelila z obou hlavní najednou. Jedna kulka mu proletěla okem, druhá mířila přímo do srdce.

Miss Fortune vyplivla zbytek doutníku do moře a odfoukla kouř stoupající z ústí obou pistolí.

„Sebeobrana,“ začala si s úsměvem nacvičovat falešnou historku pro strážce zákona. „Ten blázen se na mě vrhnul s tou svou zubatou šavlí. Neměla jsem na výběr.“

Miss Fortune se sklonila, aby zvedla ze země magitechnickou karabinu. Několikrát ji otočila v rukou. Na její vkus byla až příliš lehká, ale jednalo se o vskutku umělecký kousek, navíc neskutečně smrtící. V koutku úst se jí na okamžik objevil náznak úsměvu, když si vzpomněla na teplo staré dílny, vůni mazacího oleje a jemný dotyk matčiny ruky na rameni. Povzdechla si a vyhnala tu vzpomínku z hlavy dřív, než ji mohla bodnout u srdce. Mrštila zbraň do vody, aby dělala společnost mrtvým. Konec konců, moře si žádalo svou daň, a v tomto směru nelhala – ta karabina opravdu stála celé jmění.

Postavila se a zvolna vykročila zpátky k Bilgewateru. Věděla, že by měla do vody svalit i Zyglosovu mrtvolu, ale přístavní krysy a mrchožraví rackové taky potřebovali něco jíst, no ne?

A čerstvé maso bylo na Bílém molu vzácnou pochoutkou.