Píseň snů

Měkkoty nás vyrušily z našeho tisíciletého spánku.

Po dlouhá staletí jsem pociťoval jemné chvění světa. Hvězdy nade mnou zanikaly, i když jsem je neviděl. Cítil jsem, jak slunce rozlévá svou hřejivou náruč a dává život písku nade mnou.

Když se můj tep zpomalil a já se schoval do písku, aby zahříval mé tělo po dobu toho dlouhého spánku, myslel jsem, že můj odpočinek bude v osamění, že země nijak neodpoví na mou přítomnost. Ale všude kolem byli další členové mého rodu. Slyšel jsem šelest jejich dřímání. Naslouchal jsem, jak jejich tiché mručení hledá mou mysl. Slyšel jsem jejich písně snů o světech mimo ten náš. O místě bez měkkot, kde není strach ani pochybnosti. Místo plné míru.

V moři písku jsme byli všichni propojení, snili jsme jako jediná bytost. Nejen my s našimi písněmi – všechny živé věci: také červi kroutící se mezi zrnky písku, krtci, již budují nory pro své nenarozené, dokonce i hejno chlupatých pavouků, kteří na noc vyhledali útočiště v hlubině.

Myslel jsem, že kameny budou neměnné, ledové, nepřejícné. Ale i ony byly naší součástí. Kameny byl teplé a čím hlouběji jsme se nořili, tím blíže jsme se dostávali k hřejivému lůnu tohoto světa. Pokaždé, když podzemím projela vlna zloby, byl jsem tam; jeho chvění otřáslo písky natolik, až jsem sám zazpíval svou vlastní píseň vzteku. Jsme jeden, jsme celek. Tvůj hněv je mým hněvem. Slyšel jsem vděk v období deště, když kapky vláhy zkrápěly vyprahlou zemi a hasily její žízeň.

Když přišly měkkoty, země poznala jen bolest. Naše písně se změnily v nářek, byli jsme zlomení, rozpolcení a rozprášení. Slyšel jsem píseň smutku, když měkkoty objevily můj druh. Vyrvaly z našich těl naše nejcennější krystaly a my jsme křičeli, hlasitěji než zemětřesení. Zpíval jsem dlouho nesčetně nocí, dokud se mé srdce zcela nevyprázdnilo a nezamrzlo, ale oni už se nevrátili.

Dnes jsem tu sám, na povrchu. Dnes mou kůži spaluje suchý vítr. Písek mi brání v každém kroku. Bojuji s nutkáním se zahrabat zpět hluboko, hluboko do temnoty země. Nejsem sám. Jsem součástí, nestojím sám.

Odněkud zdaleka ke mně dolehne píseň strachu a bolesti. Její tón je prchavý, ale rozeznávám její melodii a odpovím písní o svém nářku. Nota naděje se ozve v mé mysli, čistá a jemná. Skoro, skoro.

Nad hlavou se mihnou další a další souhvězdí. Nekonečně zářící vesmír na mě shlíží. Cítím se stísněně pod tou vahou. Měl bych být pod zemí, ale místo toho jsem tady, sám na ledovém vzduchu.

Bloumám tady již tři úplňky. Pouhý okamžik, zlomek existence. Z podzemí vychází tiché hřejivé mručení – a já tady nahoře cítím jen nekonečnou samotu.

Před sebou slyším měkkoty. Nezpívají, řvou. Jejich tón škrábe a klopýtá bez jakékoliv melodie či soudržnosti. Pálí kusy masa nad plameny umělého ohně. Ve vzduchu je cítit spálený tuk a ten zápach mě dusí. Proč to dělají? Země je přeci dost pro všechny.

Ta melodie mne volá. Slabě. Krystal je blízko.

Musím jim to vysvětlit, ale měkkoty to nechápou. Jejich rasa je nanejvýš tři otočení stará, teprve začali hrabat, teprve objevili počátek podzemí. Mluví, ale doposud jsem je neslyšel zpívat. Poučí se.

Pěji v jejich myslích píseň o zemi klidu, aby pocítili nekonečnou nádheru, která na nás čeká ve spánku. Pěji o svých zesnulých bratrech, aby měkkoty věděly, co ukradly.

Ale jejich píseň v odpověď nezazní. Zdá se, že mě neslyší, a proto zvýším hlas v jejich myslích. Pěji o krystalech, které si neprávem vzali. Vraťte je, nepatří vám. Vyvraždili jste už jednu celou kupu. Chcete nás připravit i o naši budoucnost? Pěji prosbu. Nechte mě odnést krystaly zpět do hlubin, aby se s námi mohly znovu spojit. Pěji, abych uzdravil tu otevřenou ránu.

Měkkoty na sebe dál křičí. Jeden z nich vydá rytmický zvuk – že by smích? Mám pocit, jako by mé tělo drtil okolní vzduch, a tak se ponořím zpět do písku. Tíha kolem mne je uklidňující.

Jak je možné, že nevidí to neštěstí, které způsobili? Nemáte srdce, jste krutí. Proč nám to děláte?

Můj krunýř je rozpálený doběla hněvem. Nedopustím, aby nás měkkoty zahubily.

Slyším, jak ječí, když se vynořuji z písku. Vyvolám energii ze samotné země a shromáždím ji ve svém krystalu. Měkkoty po mně hodí nějakou větev s ostřím, která zasáhne mou končetinu a roztříští se o mou zářivou schránku. Pějete pouze o smrti. Tuto píseň také svedu. Vypustím paprsek sluneční energie a ze země vyvstanou ostré krystaly, napichujíce maso a lámajíce kosti a páteře.

Ten umělý oheň se rozrůstá, zatímco panikaří. Jejich hrubé stavby z větviček a kůží planou do tmy a plameny požírají i měkkoty. K nebesům se zvedá kouř jako obětina třpytícím se hvězdám. Měkkoty ve zmatku utíkají, ale já jsem rychlejší. Kroužím kolem a pouštím se na opozdilce, kterého svým klepetem rozštípnu vejpůl. Dalšího zadupu do země. Jejich životní tekutina se vsakuje do písku. Zařvu, naplněn žalem, ale nezpívám. Vaše krev není hodna toho, aby se spojila s jedním a se všemi.

Můj ocas seká napravo i nalevo a sráží měkkoty k zemi. Znovu vyvolám sluneční energii a ze země vyrazí další krystaly, aby nabodly další maso. Tak přeci jen dokážete naslouchat mé písni...

Jsem krutý stejně jako oni. Jsem násilný. Jsem smrtící.

Když sním, vidím pouze vztek. Nejsem již hoden hlubiny. Ale nemohu přestat.

Zbývá už jen jeden. Měkkota se potácí se zářivou věcí ze dřeva a kovu. Chce mě zabít. Z té věci vystřelí falešné slunce, prorazí můj tvrdý krunýř a spaluje mi vnitřnosti. Světlo se odráží v mém krystalu a paralyzuje mě. Potácím se v agónii. Nemohu se hýbat. Jsem zlomený. Toto je můj konec.

V mé mysli zní píseň a pomalu utichá. Skoro, skoro. Jsme jeden.

Znovu na mne tou věcí zamíří a já se třesu hrůzou: na vrcholku té věci je přivázaný krystal. Její zbraň vysává naši životní energii. Zneužívají krystaly, aby zesílili svou hrůznou píseň. Cítím, že vybuchnu hněvem a bolestí, ale místo toho načerpám sílu ze země. S křikem seknu svým žihadlem a nabodnu na něj tu měkkotu – kroutí se jako červ. Popadnu tu zbraň a rozdrtím ji svým klepetem. Roztříští se na prach, zůstane jen čirý bělostný krystal.

Vložím si jej do úst, tam bude v bezpečí. Jsem tady, jsme jeden celek.

Zatočím ocasem a měkkota spadne na zem. Už se nevracejte. Neberte naše krystaly. Nejsou vaše. Jsme jeden celek. Patříme do hlubin.

Nechávám měkkotu utéct. Nežije díky mému milosrdenství, ale proto, že slyšela mou píseň snů; nyní jí nezbývá nic jiného než zpívat.