Sbírka

Nad poli se neslo příšerné řinčení kovových řetězů. Venku nebylo pro nepřirozenou mlhu téměř vidět měsíc ani hvězdy a běžný šum hmyzu zcela ustal.

Thresh se blížil k rozpadlé boudě. Pozvedl svou lucernu - ne aby viděl na své okolí, ale aby se podíval dovnitř. Vnitřek lucerny připomínal hvězdnou noční oblohu s tisíci drobnými, zeleně zářícími body. Zuřivě bzučely, jako by se snažily před Threshovým zrakem utéct. Ústa se mu zkřivila v ohyzdném šklebu a jeho zuby se z té záře leskly. Každé z těch světýlek pro něj bylo vzácné.

Za dveřmi zasténal muž. Thresh cítil jeho bolest. Přitahovala ho. Znal mužovo utrpení jako svého starého přítele.

Thresh se onomu muži zjevil jen jednou, před desetiletími, ale od té doby tomu muži přízrak vzal všechny, které měl kdy rád: od oblíbeného koně přes matku po bratra a nedávno i sluhu, který se stal jeho blízkým důvěrníkem. Přízrak nepředstíral přirozená úmrtí; chtěl, aby muž věděl, co každou z jeho ztrát zapříčinilo.

Duch prošel dveřmi škrábaje řetězem, který táhl za sebou. Zdi byly navlhlé a zašedlé letitou špínou. Muž vypadal ještě hůř: vlasy měl dlouhé a slepené, kůži měl plnou rozdrásaných strupů. Na sobě měl něco, co kdysi bývalo pěknými sametovými šaty, ale co nyní nebylo ničím víc než roztrhanými hadry.

Muž se před náhlou zelenou září přikrčil a přikryl si oči. Prudce sebou otřásl a odplazil se do rohu.

„Prosím. Prosím, jen ty ne,“ zašeptal.

„Před dávným časem jsem si tě zamluvil.“ Threshův hlas zakrákoral, jako by nemluvil celá staletí. „Je čas přidat si tě do sbírky...“

„Umírám,“ řekl muž, jehož hlas byl sotva slyšitelný. „Pokud jsi mě přišel zabít, měl by sis pospíšit.“ Pokusil se na Threshe podívat zpříma.

Thresh roztáhl ústa. „Po tvé smrti netoužím.“

Mírně pootevřel skleněná dvířka své lucerny. Zevnitř se ozývaly podivné zvuky - kakofonie výkřiků.

Muž na to nijak nereagoval - alespoň ne hned. Z lucerny se vyrojilo tolik výkřiků, že se spojily v jeden, který byl ostrý jako skleněný střep. Ale když poznal hlasy, které z Threshovy lucerny uslyšel, oči se mu rozšířily hrůzou. Uslyšel svou matku, svého bratra, svého přítele a nakonec i zvuk, kterého se děsil nejvíc: jeho děti, které křičely, jako by je někdo upaloval zaživa.

„Co jsi to provedl?“ vykřikl. Zašmátral kolem sebe po něčem, co by mohl hodit - zlomená židle - a vší silou ji hodil po Threshovi. Ta přízrakem nevinně proletěla a Thresh se nevesele zasmál.

Muž se na Threshe vrhl, oči mu divoce zuřily. Duchův řetěz zakončený hákem s sebou švihl jako útočící had. Ostnatý hák udeřil smrtelníka do hrudi, rozdrtil mu žebra a probodl srdce. Muž padl na kolena, tvář měl zkroucenou v lahodné agonii.

„Opustil jsem je, abych je zachránil,“ zakřičel muž. Z úst se mu řinula krev.

Thresh pevně sevřel svůj řetěz. Na okamžik se muž nehýbal. Pak započalo trhání. S nesmírnou bolestí byl rván sám od sebe, jako když se trhá drsně tkaná látka. Tělo se mu zmítalo v divokých křečích a na stěny kolem cákala krev.

„A teď začneme,“ řekl Thresh. Odtáhl zajatou duši, která od konce řetězu jasně pulzovala, a uvěznil ji ve své lucerně. Když Thresh odešel, mužova dutá mrtvola padla na podlahu.

Thresh následoval kroutící se černou mlhu ven z chalupy a svou zářící lucernu držel vysoko ve vzduchu. Teprve až když byl Thresh pryč a mlha se rozplynula, se hmyz vrátil ke svému nočnímu chorálu a hvězdy opět zaplnily oblohu.