Tam, kde kdysi stála Ikacie

Mé jméno je Axamuk Var-Choi Kohari Icath’or.

Axamuk bylo jméno mého praděda. Je to válečnické jméno, znamená strážce ostří a je to úctyhodný titul. Axamuk byl posledním z králů kouzel, poslední vládce, který poklekl před shurimskou Sluneční císařovnou, když vedla svou zlatou armádu lidí a bohů do království Ikacie.

Var je moje matka a Choi můj otec. Icath‘or je jméno krví spřízněného klanu, do kterého jsem se narodil – byl to kmen s úctyhodnou historií naplněnou službou králům kouzel.

Tato jména nosím od narození.

Mé jméno je Axamuk Var-Choi Kohari Icath’or.

Pouze Kohari přibylo nově. Nemám ho dlouho, ale už teď mi připadá přirozené. To jméno je nyní mou součástí a nosím ho s hrdostí, která v mém srdci jasně plane. Kohari byli kdysi ochránci králů kouzel, nebezpeční válečníci, kteří svůj život zasvětili službě svým pánům. Když král Axamuk poklekl před božími válečníky Sluneční císařovny a z Ikacie se stal vazalský stát Shurimy, každý z nich padl na svůj meč.

Ale Kohari jsou znovuzrození, začínají sloužit novému králi kouzel a hodlají opět nastolit svou čest. Na paži mám vypálený jejich znak, meč obalený svitkem.

Mé jméno je Axamuk Var-Choi Kohari Icath’or. Opakuji ho pořád dokola a držím se toho, co znamená.

Nechci na to zapomenout. Je to všechno, co mi zbylo.

Opravdu to bylo teprve dnes ráno, co jsem se zbytkem reformovaných Kohari pochodoval ulicemi Ikacie? Přijde mi to příšerně dávno.

Široké hlavní třídy byly doslova plné zástupů čítajících tisíce jásajících mužů, žen i dětí. Byli oděni do svých nejzářivějších oděvů a měli na sobě ty nejlepší klenoty, aby vzdali hold našemu pochodu. Přišli se stát svědky znovuzrození svého království.

Protože dnes se znovuzrodila Ikacie, nejen Kohari. Hlavy jsme měli v oblacích, hruď se mi dmula pýchou.

Pochodovali jsme sborově, svírali v rukou kožené řemeny svých proutěných štítů a drátem obalené jílce svých zahnutých čepelí nimcha. Nosit ikacijské ozdoby bylo shurimským zákonem zakázáno, ale dost jich bylo ukuto v tajných výhních a schováno ve skrýších po celém městě – byly připraveny na den povstání.

Ten den si pamatuji dobře.

Město bylo plné křiku, jak hlučné davy pronásledovaly a vraždily každého shurimského úředníka, kterého našly. Rozhořčení nad staletími pokořujících zákonů zaměřených na vymazání naší kultury – a brutálními popravami za jejich porušení – vyvrcholilo v rámci jednoho krvavého dne plného násilí. Nezáleželo na tom, že většina těchto lidí byli obyčejní písaři, kupci a výběrčí desátků. Byli to služebníci nenáviděného Slunečního císaře a museli zemřít.

Přes noc byla Ikacie opět naše!

Podobizny slunečního kotouče byly staženy ze střech a rozdrceny jásajícím davem. Shurimské písemnictví bylo spáleno a jejich pokladnice vypleněny. Sochy mrtvých císařů byly znesvěceny a i já jsem počmáral jednu ze slavných fresek oplzlostmi, ze kterých by se moje matka červenala.

Pamatuji si pach kouře a ohně. Pamatuji si vůni svobody.

Toho pocitu jsem se držel, když jsme pochodovali.

V paměti mi vyvstávaly usměvavé tváře a jásot, ale nerozuměl jsem z toho ani jednomu slovu. Sluneční světlo zářilo příliš jasně, hluk byl příliš silný a hlava mi odmítala přestat tepat.

Předchozí noc jsem nespal, jelikož jsem byl až příliš neklidný z vyhlídky na bitvu. S nimchou jsem se dokázal ohánět jen průměrně, ale se zvratným hadím lukem, který jsem měl přehozený přes rameno, jsem byl smrtící. Dřevo měl dobře vyschlé, chráněné před vlhkostí nátěrem červeného laku. Šípy byly doplněny o perutě azurového raptora a průrazné hroty jsem vyřezal z tesaného obsidiánu, který jsem měl od taumaturgů – čarodějů vládnoucích zemi a skalám. Díky dlouhému běhání v ikacijských bujných pobřežních lesích a po vysokých horských stezkách jsem měl silné štíhlé končetiny k napínání tětivy a také výdrž na celodenní boj.

Jedna mladá dívka, která měla ve vlasech zapletený stříbrný drát a ty nejhlubší zelené oči, jaké jsem kdy viděl, mi na hlavu položila věnec z květin. Vůně květů byla omamná, ale zcela jsem na ni zapomněl, když si mě přitáhla a políbila mě na rty. Měla na sobě náhrdelník, sadu opálů v kroucené zlaté smyčce, a já se usmál, když jsem poznal řemeslnou práci svého otce.

Snažil jsem se jí držet, ale náš pochod mě stáhl pryč. Místo toho jsem si v mysli uchoval její tvář.

Teď už si ji nevybavím, jen ty oči, hluboce zelené jako lesy mého mládí...

A i to bude brzo pryč.

„Jen klid, Axo,“ řekl Saijax Cail-Rynx Kohari Icath’un a vložil si do úst čerstvě oloupané vejce. „Bude na tebe čekat, až tenhle den skončí.“

„Jo,“ řekl Colgrim Avel-Essa Kohari Icath’un a dloubl mě loktem do boku. „Na něj a dalších dvacet urostlejch mládenců.“

Po Colgrimových slovech jsem se začervenal a on se rozesmál.

„Udělej jí pěknej náhrdelník ze shurimskýho zlata,“ pokračoval. „Pak bude tvoje navždycky. Nebo aspoň do rána!“

Měl jsem říct něco, co by Colgrima odkázalo do patřičných mezí za to, že opovrhoval ctí té dívky, ale byl jsem mladý a chtěl jsem se před těmi válečnými veterány vytáhnout. Saijax byl tlukoucím srdcem Kohari, obr s oholenou hlavou, kůží posetou dolíčky a jizvami po nějaké dětské nemoci a rozeklanou bradkou se špičkami vyztuženými voskem a bílou křídou. Colgrim byl jeho pravá ruka, surovec s chladnýma očima a zásnubním tetováním, i když mluvit o jeho ženě jsem ho nikdy neslyšel. Tito muži vyrůstali spolu a tajným způsobům válečníků se učili od té doby, co byli natolik silní, že udrželi meč.

Ale pro mě byl tento život nový. Můj otec mě učil lapidářem – řemeslníkem, který pracoval s drahokamy, a výrobcem klenotů. Takové sprosté výrazy byly pro něj jako pro pečlivého a puntičkářského muže odporné a pro mě byly neznámé. Já si je samozřejmě užíval, neboť jsem dychtil po tom, abych mezi ty drsné muže zapadl.

„Nebuď na něj tak zlej, Colgrime,“ řekl Saijax a poplácal mě po zádech svou obrovskou rukou. Myslel to jako bratrské poplácání, ale mně z toho až zachrastily zuby. I tak jsem to ale uvítal. „Než padne noc, bude z něj hrdina.“

Upravil si dlouhou sudlici se sekerkovou hlavicí, kterou měl na rameni. Ta zbraň byla obrovská, na ebenovém ratišti měla vyrytá jména jeho předků a čepel byla z plátu bronzu ostrého jako břitva. Málokdo z naší skupiny ji vůbec uzvedl, natož aby se s ní oháněl, ale Saijax byl mistrem přes zbraně.

Otočil jsem se, abych se naposledy podíval na svou zelenookou dívku, ale mezi těsnými řadami vojáků a mávajícími pažemi davu už jsem ji nezahlédl.

„Je čas se soustředit, Axo,“ řekl Saijax. „Věštci říkají, že Shurimani nejsou od Ikacie ani půl dne cesty.“

„A jsou... jsou s nimi ti boží válečníci?“ zeptal jsem se.

„Říká se to, chlapče. Říká se to.“

„Je špatně, že se nemůžu dočkat, až je uvidím?“

Saijax zavrtěl hlavou. „Ne, protože jsou mocní. Ale jakmile je uvidíš, budeš si přát, abys je neviděl.“

Netušil jsem, co tím Saijax myslí, a zeptal se: „Proč?“

Úkosem se na mě podíval. „Protože jsou to zrůdy.“

„A viděls někdy někoho z nich ty?“

Byl jsem naplněný mladistvým nadšením, ale i teď si pamatuju ten pohled, jaký si Saijax s Colgrimem vyměnili.

„Viděl, Axo,“ řekl Saijax. „S jedním jsme bojovali u Bai-Zhek.“

„Museli jsme srazit půlku hory, abysme toho obřího parchanta dostali,“ dodal Colgrim. „A i tak měl jenom Saijax dost velkou zbraň na to, aby mu useknul hlavu.“

Na ten příběh jsem si vzpomněl s pocitem vzrušení. „Tos byl ty?“

Saijax přikývl, ale nic neříkal a já věděl, že už se nemám vyptávat. Tu mrtvolu kdysi ukazovali po celém nově osvobozeném městě, aby ji všichni viděli, jako důkaz toho, že shurimští boží válečníci mohou přeci jen zemřít. Můj otec nechtěl, abych ji viděl, protože se bál, že by to zažehlo touhu po vzpouře, která doutnala v srdci každého Ikacijce už celá staletí.

Vzpomínka na to, jak přesně ta mrtvola vypadala, už je pryč, ale pamatuji si, že byla tak obrovská, až se tomu nechtělo věřit; byla nelidská a hrůzostrašná...

Později toho dne jsem měl boží válečníky spatřit na vlastní oči.

A tehdy mi došlo, jak to Saijax myslel.

Utvořili jsme formaci na mírných svazích před drolícími se zbytky městských hradeb. Od příchodu Sluneční císařovny před tisíci lety jsme měli zakázáno vzít si kameny zpět a hradby znovu postavit; byli jsme nuceni nechat ty sutiny na místě jako připomínku naší pradávné porážky.

Ale nyní armáda kamenotepců, dělníků a taumaturgů tahala obří kvádry čerstvě tesané žuly na místo pomocí navijáků, které praštěly magií.

Při pohledu na rostoucí hradby jsem cítil pýchu. Ikacie se před mýma očima opět probouzela do slávy.

Okamžitějším dojmem působilo vojsko, které zaujímalo pozici podél udusané prašné cesty vedoucí do města. Deset tisíc mužů a žen oděných ve zbroji z vařené kůže a vyzbrojených sekerami, krumpáči a kopími. Ve dnech po povstání pracovaly výhně dnem i nocí, aby vyrobily meče, štíty a hroty šípů, ale vyrobit toho stihly jen určité množství předtím, než Sluneční císař obrátil svůj pohled k této vzbouřené satrapii a vydal se na východ.

Viděl jsem obrázky starověkých ikacijských armád v zapovězených textech – udatní válečníci uspořádaní do semknutých zlatostříbrných řad –, a přestože jsme byli jen stínem takového vojska, nebyli jsme o nic méně hrdí. Na obě křídla byly nasazeny dva tisíce drápojezdců, jejichž šupinatá a opeřená jízdní zvířata odfrkávala a netrpělivě podupávala svými kopyty se spáry. Tisíc lučištníků klečelo ve dvou řadách padesát stop před námi, v měkké hlíně před sebou měli zabodnuté dříky s modrými perutěmi.

Tři bloky semknutých pěšáků tvořily páteř naší linie jako vlnolam plný odvahy, který má odrazit naše odvěké utiskovatele.

Úplně na konci naší řady se vzduch vlnil praskající energií našich zemědějných mágů. Shurimané si také určitě přivedou mágy, ale proti jejich síle budeme moct postavit svou vlastní magii.

„Tolik válečníků jsem ještě neviděl,“ řekl jsem.

Colgrim pokrčil rameny. „To nikdo z nás, ne za našeho života.“

„Nenech se tím zas tak dojmout,“ řekl Saijax. „Sluneční císař má pět armád a i ta nejmenší z nich má přesilu tři na jednoho.“

Snažil jsem se představit takové vojsko, ale nešlo to. „Jak máme takovou hordu porazit?“ zeptal jsem se.

Saijax mi neodpověděl, ale přivedl Kohari na naše místo v linii před stupňovitou stavbu ze žulových kvádrů. Shurimské mrtvoly byly naraženy na dřevěné kůly zabodnuté do země u jejího úpatí a nad hlavami nám kroužila hejna mrchožroutů. Na vrcholku byl postaven hedvábný pavilon v karmínové a indigové barvě, ale neviděl jsem, co bylo uvnitř. Obklíčili ho kněží v róbách a každý z nich svou holí s kovovou hvězdou kreslil do vzduchu složité obrazce.

Nevěděl jsem, co dělají, ale slyšel jsem pronikavý bzukot, jako by se mi do lebky snažil protlačit úl plný hmyzu.

Obrys pavilonu se vlnil jako pouštní fata morgana a já musel odvrátit zrak, neboť mi z toho začaly slzet oči. Zuby se mi jakoby viklaly v dásních a ústa mi zaplavila chuť zkyslého mléka. Udělalo se mi zle a já si otřel rty hřbetem ruky; docela mě překvapilo a nemálo vyděsilo, když jsem si na ruce všiml krvavé šmouhy.

„Co to je?“ zeptal jsem se. „Co je tam?“

Saijax pokrčil rameny. „Nová zbraň, jsem slyšel. Něco, co taumaturgové našli hluboko pod zemí, po tom zemětřesení v Saabeře.“

„Jaká zbraň?“

„Záleží na tom?“ odvětil Colgrim. „Prej ty pozlacený lejnožrouty smete z povrchu zemskýho. A ty třikrát zatracený boží válečníky taky.“

Slunce se už blížilo k nadhlavníku, ale po zádech mi proběhl mráz. Náhle mi vyschlo v ústech. Cítil jsem, jak mě svědí konečky prstů.

Byl to strach? Snad.

Anebo možná, jen možná, to byla předtucha toho, co mělo přijít.

O hodinu později dorazila shurimská armáda.

Ještě nikdy jsem takovou hordu neviděl a ani jsem si nepředstavoval, že by se mohlo na jednom místě shromáždit tolik lidí. Sloupy prachu vytvářely oblaka, která se vznášela jako blížící se bouře, jež měla smést svět smrtelníků.

A pak jsem přes ten prach uviděl bronzová kopí shurimských válečníků, která mi zcela vyplnila zorné pole. Kráčeli kupředu jako široká linie bojovníků se zlatými praporci a totemy se slunečními kotouči, které se leskly v poledním slunci.

Z horních svahů jsme pozorovali, jak se nám na dohled objevuje vlna za vlnou, desítky tisíc mužů, kteří nikdy nepoznali porážku a jejichž předkové dobyli celý známý svět. Na křídlech jeli jezdci na zlatavých ořích a před vojskem se hnaly stovky vznášejících se válečných vozů. Těžké vozy velikosti říčních bárek vezly podivné válečné stroje, které připomínaly navigační astroláby; točící se koule, kolem kterých létaly planoucí sféry a praskající blesky. Přišli s nimi i kněží v róbách a každý z nich měl hůl s plamenem na špici a doprovod v podobě oslepených otroků.

V srdci vojska byli boží válečníci.

Mnoho dalšího se mi vytratilo z paměti; ta krev, ta hrůza a ten strach. Ale pohled na ty boží válečníky mě bude pronásledovat i na místo, které mě čeká po tomto okamžiku, ať už je to kdekoliv...

Viděl jsem jich devět. Tyčili se nad muži, které vedli. Jejich rysy a těla byly strašlivou směskou lidských a zvířecích prvků a také věcí, které nikdy předtím nekráčely po tomto světě a ani by po něm nikdy kráčet neměly. Byli to titáni v bronzové a nefritové zbroji, nelidská monstra, která odporovala rozumu.

Jejich vůdkyně s kůží stejně bledou a hladkou jako slonovina k nám obrátila svou obludnou hlavu. Zlatá přílba tvarovaná tak, aby znázorňovala řvoucího lva, milosrdně skrývala její tvář, ale jak svým pohrdavým zrakem přeletěla naši linii, cítil jsem její moc.

Její pohled následovala hmatatelná vlna hrůzy.

Naše vojsko se před velikostí nepřátelských sil smrsklo a div že neuteklo ještě předtím, než padl byť jediný úder. Od našich statečných velitelů zazněly povzbuzující výkřiky, které zabránily okamžitému rozprchnutí vojáků, ale i já v jejich hlasech slyšel náznak strachu.

I já cítil téměř nezvladatelnou potřebu vyprázdnit měchýř, ale ten pocit jsem zahnal. Byl jsem Kohari. Přece se nepomočím ve své první bitvě.

Přesto jsem měl ruce ulepené potem a cítil jsem, jak se mi v břiše tvoří odporný uzel.

Chtěl jsem utéct. Potřeboval jsem utéct.

Proti takové přesile jsme přece nemohli mít šanci.

„Pořádný parchanti, co?“ pronesl Colgrim a naše řady rozvlnil nervózní smích. Můj strach zeslábl.

„Možná že vypadají jako bohové,“ řekl Saijax a jeho hlas se nesl široko daleko. „Ale jsou to smrtelníci. Můžou krvácet a můžou umřít.“

Načerpal jsem z jeho slov sílu, ale teď mě zajímá, jestli věděl, jak moc se pletl.

„My jsme Ikacijci!“ zařval. „Jsme dědicové králů a královen, co poprvé osídlili tuto zemi! Patří nám podle práva i podle původu. Ano, mají přesilu, ale ti válečníci, co naši nepřátelé poslali, jsou otroci a muži, co jsou věrní akorát penězům.“

Pozvedl svou zbraň vysoko nad hlavu a od její naleštěné čepele se odrážel sluneční svit. Byl v tom okamžiku velkolepý a já bych ho následoval až na samý konec světa, kdyby mě o to požádal.

„Bojujeme proto, abysme žili na svobodě, ne v otroctví! Tohle je náš domov a je to země hrdýho lidu, svobodnýho lidu! Neexistuje nic silnějšího a my zvítězíme!“

V řadách Kohari propukl jásot, který se rychle přenesl na ostatní pluky v naší armádě.

„I-ka-ci-e! I-ka-ci-e! I-ka-ci-e!“

Ozývalo se od tyčících se hradeb našeho města a neslo se až k shurimské hordě. Boží válečníci rychle promluvili ke svým přisluhovačům, kteří se otočili a odběhli se svými rozkazy ke křídlům armády. Téměř okamžitě začal náš nepřítel stoupat na kopec.

Kráčeli pomalu, rozvážným krokem. S každým třetím krokem válečníci udeřili ratištěm svého kopí do štítu. Ten zvuk byl nesmírně znepokojivý, jako pomalé bubnování, které vysávalo vůli z nás, kteří jsme již brzy měli pocítit hroty těch čepelí na vlastní kůži.

V ústech jsem měl sucho, srdce mi v hrudi bušilo. Podíval jsem se na Saijaxe, abych načerpal sílu a odvahu z jeho nezdolné přítomnosti. Čelist měl semknutou, oči upřené kupředu. Tohle byla duše, která neznala strach, která odmítala pochyby a stála pevně tváří v tváří osudu.

Když si všiml, že se na něj dívám, shlédl na mě. „Vajíčko?“ zeptal se.

Na dlani měl dvě oloupaná vejce.

Zavrtěl jsem hlavou. Nemohl jsem jíst. Teď ne.

„Já si dám,“ řekl Colgrim, vzal si jedno a půlku ukousl. Saijax snědl to druhé a oba zamyšleně žvýkali.

Shurimané se přiblížili ještě víc.

„Dobrý vajíčko,“ poznamenal Colgrim.

„Přidávám do vody trochu vocta, když je vařím,“ odpověděl Saijax. „Se pak líp loupou.“

„Chytrý.“

„Dík.“

Díval jsem se střídavě z jednoho na druhého, neschopný smířit se s tou všední povahou jejich slov, když proti nám pochodovala armáda, která dobude vše, co jí stane v cestě. A přesto mě to uklidňovalo.

Zasmál jsem se a ten smích se rychle rozšířil.

Kohari se smáli a brzo, aniž by věděla proč, se smála celá naše armáda. Strach, který hrozil, že nás všechny zničí, byl ten tam. Naše srdce se naplnila svěžím odhodláním a vyztužila naše ruce železem.

Shurimané se zastavili dvě stě yardů od nás. Pocítil jsem ve vzduchu podivnou chuť, jako bych kousl do cínu. Vzhlédl jsem právě včas, abych spatřil, jak se rotující koule na těch válečných strojích zažehly spalujícím světlem. Kněží, kteří se o ně starali, máchli svými holemi k zemi.

Jedna z planoucích koulí se od stroje oddělila a hnala se vzdušným obloukem směrem k nám.

Přistála uprostřed naší pěchoty a vybouchla ve směsi průzračného zeleného ohně a výkřiků. Následovala další koule a pak další.

Chtělo se mi zvracet, když jsem ucítil pach spáleného masa, který stoupal z našich řad, a děsilo mě, jaký masakr se zde odehrává, ale naši válečníci stáli pevně.

Obloukem se na nás řítily další koule, ale místo toho, aby zasáhly naše řady, se zakymácely ve vzduchu, načež obrátily směr a vletěly do srdce shurimských kopiníků.

V úžasu jsem sledoval, jak naši taumaturgové drželi své hole ve vzduchu a jak mezi nimi praskají magické čáry. Chlupy na pažích a nohách se mi vztyčily v tetelícím se vzduchu, jako by kolem nás někdo natahoval závoj.

Ze shurimských válečných strojů vyletěly další spalující ohnivé koule, ale vybouchly ve vzduchu, když narazily na neviditelný zátaras kolem našich vojáků.

Jásot v našich řadách přehlušil bolestné výkřiky. Vydechl jsem, vděčný za to, že jsem nepatřil mezi cíle těch válečných strojů. Sledoval jsem, jak muži odtahují dozadu své žalostně zraněné druhy. Pokušení zůstat tam muselo být strašné, ale my Ikacijci pocházíme z rodu králů objevitelů a ani jeden voják se neopomněl vrátit na své místo v bitevní linii.

Nápor na naše mágy byl jasný, ale jejich moc shurimskou salvu odrážet nepřestávala. Nahlédl jsem přes rameno k pavilonu na pyramidě. I tam se kněží pnuli námahou, jak používali veškerou svou moc. Za jakým účelem, to jsem si nedokázal představit. Co za zbraň bylo uvnitř a kdy ji použijí?

„Stůj v pozoru,“ řekl Saijax a já svou pozornost obrátil k vojsku před námi. „Teď se na nás vrhnou. Velká vlna, která nás má prověřit.“

Podíval jsem se zpět na Shurimany, kteří se právě rozeběhli proti nám. Z řad lučištníků před námi se zableskly šípy a zástupy nepřátelských válečníků umíraly. Bronzové pláty a štíty jich pár zachránily, ale byli natolik na dostřel, že jich mnoho padlo s čistým průstřelem skrz hrudní plát.

Na Shurimany dopadla tvrdě další salva a po ní následovala další.

Stovky jich zemřely. Jejich řada byla roztrhaná a neuspořádaná.

„Teď!“ zařval Saijax. „Do nich!“

Naše pěchota se vrhla kupředu v klínové formaci s napřaženými kopími. Nesla mě masa mužů za mnou, v běhu jsem dokázal tasit meč z pochvy. Zařval jsem, abych zahnal strach, a bál jsem se, že o pochvu zakopnu.

Viděl jsem tváře Shurimanů, jejich vousy spletené do copů, zlato na jejich erbech a krev, která jim špinila tuniky. Byli jsme tak blízko, že jsem mohl něco zašeptat a oni by mě uslyšeli.

Udeřili jsme na jejich váhající řady jako blesk. Kopí bodala a třásla se, ratiště se po dopadu tříštila. Hnala nás ryzí síla vůle a tisíc let potlačovaného hněvu, náš výpad se díky své hybnosti zatnul hluboko do jejich řad, rozdělil je a zcela jim narušil formaci.

Hněv mi dodal sílu a já máchal mečem. Ten se zakousl do masa a mě postříkala krev.

Slyšel jsem křik. Možná jsem to křičel já. Nevím jistě.

Snažil jsem se držet blízko u Saijaxe a Colgrima, neboť jsem věděl, že tam, kde budou bojovat oni, budou Shurimané umírat. Viděl jsem Saijaxe, jak svou obrovskou sudlicí kosil muže po tuctech, ale Colgrima už jsem neviděl. V chumlu a přílivu zuřivých válečníků se mi z dohledu brzy ztratil i Saijax.

Volal jsem ho jménem, ale můj křik zanikl v řevu bitvy.

Narážela do mě těla, tahala mě, sápala se mi po tváři – ikacijské ruce anebo shurimské, to jsem neměl tušení.

Proti srdci se mi vrhlo kopí, ale hrot mu sjel po mém hrudním plátu a řízl mě do paže. Pamatuju si bolest, ale nic moc jiného. Vrazil jsem meč do tváře křičícího muže. Padl a já se tlačil dál, sám strach a krutá radost mě zbavily bojácnosti. Řval jsem a máchal mečem jako šílenec.

Na schopnostech nezáleželo. Byl jsem řezník, který seká maso.

Viděl jsem umírat muže, jejichž dovednosti byly mnohem větší než ty moje. Pokračoval jsem dál, ztracen ve vířícím přílivu masa a kostí. Kdykoliv jsem viděl odhalený krk či záda, udeřil jsem. Ze zabíjení jsem čerpal temné potěšení. Ať už měl dnešní den skončit jakkoliv, mohl jsem ve společnosti válečníků nést svou hlavu vztyčenou. Nad hlavami nám prolétaly další šípy a jásot linoucí se z našeho vojska zpíval o svobodě.

A pak se Shurimané zlomili.

Začalo to tak, že se jediný zotročený válečník otočil čelem vzad a utíkal, ale jeho panika se šířila jako oheň plání a brzy celá formace začala stékat dolů z kopce.

Během dnů před tímto okamžikem mi Saijax řekl, že ten nejnebezpečnější okamžik pro každého válečníka je ten, kdy se regiment zlomí. Právě tehdy začne to skutečné zabíjení.

Rvali jsme se dál skrz zdrcené Shurimany, naše kopí bodala do odhalených zad a sekery roztínaly lebky vedví. Nepřátelé už se nebránili, pouze šlapali jeden po druhém ve snaze utéct. To krveprolití bylo ohavné, ale přesto jsem se vyžíval v tom, jak ten masakr drtil stovky těl.

Opět jsem uviděl Saijaxe, jak pevně stojí se svou sudlicí po boku. „Zadržte!“ zakřičel. „Zadržte!“

Chtěl jsem proklít jeho bázlivost. Krev v nás vřela a Shurimané v panice utíkali.

Tehdy jsem to nevěděl, ale Saijax chápal, jak nebezpečná naše pozice ve skutečnosti byla.

„Stáhněte se!“ volal a stejně tak začali křičet i ostatní, kteří spatřili to, co viděl on.

Zpočátku se zdálo, že naše vojsko jeho slov neuposlechne, neboť bylo opilé vítězstvím a dychtilo hnát se kupředu. Hodlali jsme vybít nepřítele do posledního a pomstít se na vojácích, kteří naši zemi drželi v zajetí celá staletí.

To nebezpečí jsem neviděl, ale velmi brzy jsem ho pochopil.

Z čelní hranice naší bojové linie se ozvaly výkřiky a pršela krev. Několik hlav odletělo dozadu, točily se jako kameny, které skáčou přes tůň. Brzy následovala těla, která volně létala vzduchem, jako by nic nevážila.

Propukl řev plný hrůzy a písně svobody utichly.

Do vřavy se zapojili boží válečníci.

Tři z nich se vrhli na naše řady; někteří se pohybovali jako lidé, jiní jako žravé šelmy. Každý byl ozbrojen zbraní, která byla tak velká, že by ji žádný člověk neuzvedl. Byli nezastavitelní a neporazitelní. Brodili se našimi řadami a rozdávali údery, které zabíjely desítky mužů každým máchnutím. Ikacijci odlétávaly v kusech od jejich praskajících čepelí, byli rozdrceni pod jejich kroky anebo byli trháni na kusy jako krvavé hadry.

„Zpátky!“ volal Saijax. „Zpátky k hradbám!“

Nikdo nedokázal probodnout zbroj božích válečníků a jejich zuřivost byla tak divoká, tak nelidská, až jsem zmrzl na místě. Kopí chňapala po jejich jako železo tvrdé kůži a jejich hlasitý řev mi zaséval strach až do morku kostí. Jeden z nich, jakési krákající zvíře s potrhanými opeřenými křídly a supím zobákem, vyskočil do vzduchu a z jeho napřažených pařátů vyšlehl spalující modrý oheň. Vykřikl jsem, když jsem viděl, jak mé krajany spálil na popel.

Nadšení, které nás – ještě před pár okamžiky – naplňovalo představou slávy a vítězství, se nyní roztříštilo jako sklo spadlé na zem. Místo něj jsem cítil zvrácenou hrůzu z mučení, které teprve přijde, odplatu nepředstavitelně krutého despoty, který nezná slitování.

Cítil jsem, jak mě za rameno popadla ruka, a zvedl jsem svou zakrvácenou čepel.

„Pohyb, Axo,“ řekl Saijax a táhl mě zpět. „Na boj ještě přijde chvíle!“

Táhl mě silou svého sevření, sotva jsem se držel na nohou. Ronil jsem slzy, když jsme se stahovali na místo, kde jsme poprvé utvořili formaci. Naše linie byla porušená a bitva byla zcela jistě prohraná.

Ale boží válečníci jen tak stáli mezi mrtvými, ani se nás neobtěžovali pronásledovat.

„Říkals, že máme zbraň,“ křičel jsem. „Proč nic nedělají?“

„Dělají,“ opáčil Saijax. „Sleduj!“

To, co se dělo pak, se vzpíralo mému chápání. Oko žádného smrtelníka takovou věc jaktěživ nevidělo.

Pavilon vybouchl v rozeklaných výbojích světla. Obloukové smyčky fialové energie protínaly oblohu a bičovaly zemi jako drtivé vlny. Síla výbuchu srazila všechny na zem. Zakryl jsem si uši, když vzduch proťal ohlušující řev.

Přitiskl jsem se na bojem zpustošenou zemi, zatímco se mi kvílení zarývalo hluboko do lebky, jako by samotný svět vřískal hrůzou. Překulil jsem se na bok a žaludek se mi zvedal, až mnou projížděla nesnesitelná bolest. Nebe, předtím jasné a modré, nyní mělo barvu týden staré modřiny. Zavládl nepřirozený soumrak a já spatřil mihotavé paobrazy, které se mi vypálily do zadní strany mysli.

Sekající pařáty... Zející chřtány... Vševidoucí oči...

Zajíkal jsem se strachem při pohledu na takovou hrůzu.

I když už mi nezůstalo vůbec nic, tohohle se vzdávám rád.

Svět zachvátilo děsivé světlo, odporně modré a ošklivě fialové, které na nás tlačilo shůry a dralo se odkudsi z dalekých hlubin pod námi. Vyškrábal jsem se na nohy a pomalu se rozhlédl, zatímco kolem mě končil svět.

Shurimané se hnali zpět z města, vyděšení tou silou, kterou naši kněží rozpoutali, ať už to bylo cokoliv. Mí nepřátelé byli ničeni a já věděl, že bych se měl cítit jako vítěz, ale tohle... Tohle nebylo vítězství, ze kterého by se těšil příčetný člověk.

Tohle bylo vyhlazení.

Propast, ze které se řinulo fialové světlo, se otevřela uprostřed armády Shurimanů a já viděl, jak jejich velitelku se slonovinovou kůži přemohly bičující provazce hmoty. Snažila se osvobodit divokým mácháním svého meče, ale moc, kterou jsme rozpoutali, na ni byla příliš. Tepající zářivé světlo se jí rozlilo po těle jako odporný kokon.

Všude, kam jsem se podíval, jsem viděl, jak ze země anebo ze samotného vzduchu raší ty samé štíhlé smyčky, aby uchvátily těla smrtelníků. Smýkaly muži i ženami a zcela je obalovaly. Viděl jsem, jak se jeden Shuriman zatíná prsty do půdy, aby unikl, zatímco se zdálo, že se jeho tělo rozkládá, jak ho přemáhala chapadla odporné energie.

Začínal jsem doufat, modlit se, že tahle zkáza byla celou tu dobu v plánu.

Viděl jsem v mihotavém světle tvary, příliš rychlé a nezřetelné na to, abych je rozpoznal. Natahující se a dmoucí se končetiny podivné dehtovité hmoty. Drásaly lidi a trhaly je na kusy. Slyšel jsem chropot, hučící řev věcí, které nikdy neměly kráčet po povrchu světa.

I když byl tento den najednou otřesný, uvažoval jsem, jestli je tohle cena za tu velkou zbraň, kterou naši kněží použili. Zatvrdil jsem srdce vůči utrpení Shurimanů a vzpomněl si na staletí bídy, kterou na nás uvalily.

Saijax a Colgrim se mi opět ztratili z dohledu. Ale já už nepotřeboval jejich blízkost, abych se srovnal. Prokázal jsem, že jsem hoden jména svého praděda, hoden značky na své paži.

Byl jsem Kohari!

Nebesa sténala a kroutila se; zněla jako obrovská plachta, která se trhá v bouři. Otočil jsem se a utíkal k městu spolu s ostatními vojáky. Na tvářích jsem jim viděl ty samé zoufalé a zděšené výrazy a věděl jsem, že sám se tvářím úplně stejně.

Vyhráli jsme? Nikdo z nás nevěděl. Shurimané byli pryč. Hrůza, kterou jsme přivolali na svět, je spolkla zaživa. Necítil jsem lítost. Ani výčitky. Mou hrůzu nahradilo ospravedlnění.

Někde v zápalu boje jsem ztratil svou nimchu, a tak jsem z ramene sňal svůj luk a vystřelil jsem do nebes. „Ikacie!“ zvolal jsem. „Ikacie!“

Vojáci kolem mě opět propukli ve sborový řev. Zastavili jsme se, abychom sledovali, jak je nepřítel konečně rozprášen. Pěnící masa hmoty, která je strávila, ležela přes pohlcená těla jako rubáš. Její povrch se vzdouval a zase klesal, natékající puchýře lesklé hmoty pukaly jako plodové obaly, které se kroutily a rozevíraly jako nově narozená zvířata.

Otočil jsem se, když jsem zaslechl ohlušující skřípot kamene.

Dunící praskliny se ozývaly s tím, jak země pukala a tvořila nové a nové propasti. Země se třásla, až jsem padl na kolena, a hradby Ikacie – kdysi padlé a nyní znovu vybudované – se zbortily se sténajícím tónem, který štěpil zemi.

Z města soptily gejzíry prachu a kouře. Viděl jsem, jak muži křičeli, ale přes hluk padajícího kamene a roztínané země jsem je neslyšel. Věže a paláce, které zde stály od té doby, co první král kouzel zarazil do země svou hůl s kovovou hvězdou, se celé propadly do neustále se rozšiřujících propastí. Zůstávaly jen sutiny a pobořené úlomky – z mého milovaného města zbývala jen ohořelá kostra.

Ohně vystřelovaly k nebesům a nářek mých lidí byl ještě umocněn kaňony města, zatímco padali tam dolů vstříc strašlivé zkáze.

„Ikacie!“ zakřičel jsem naposledy.

Spatřil jsem záblesk pohybu a ucukl, zatímco vzduchem nade mnou cosi proletělo. Poznal jsem toho božího válečníka se supí hlavou, kterého jsem si předtím všiml během bitvy. Jeho let byl přerývaný, neboť jeho končetiny už byly částečně zničené tou podivnou hmotou, která se řinula z trhlin v zemi.

Letěl směrem k pavilonu, zoufale mávaje poničenými křídly, a já věděl, že ho musím zastavit. Rozběhl jsem se k té tyčící se stvůře a natáhl do luku šíp s obsidiánovým hrotem.

Ta věc po přistání zavrávorala. Nohy měla zkroucené a na zádech se jí hemžila všepožírající chapadla. Peří a kůže se jí loupaly z hlavy, zatímco se belhala kolem mrtvých kněží, jejichž vlastní těla bublala a uvnitř nich cosi vířilo.

Kolem rukou božího válečníka se rozhořel oheň, připravený spálit pavilon posledními zbytky jeho síly.

Saijax předtím říkal, že Sluneční císař má víc armád, a že jestli je chceme porazit, potřebujeme tu zbraň v jednom kuse. Natáhl jsem tětivu a zamířil obsidiánovým šípem na božího válečníka.

Vystřelil jsem a šíp se řítil kupředu, probodl rozkládající se hmotu jeho lebky.

Boží válečník padl a oheň z jeho rukou zmizel. Překulil se na stranu a od kostí mu odpadávalo maso – viděl jsem vlákna šlach a sinalou hmotu, která se utvářela pod nimi.

Boží válečník vycítil mou přítomnost a obrátil ke mně svou supí hlavu. Jedno oko měl mléčné a nafouklé kvůli výrůstkům podivné houbovité hmoty, která se mu rozlézala po lebce. Z toho druhého mu trčel můj šíp.

„Víš ty... vůbec..., co jste... provedli..., ty bláhový... Ikacijče?“ vypravil ze sebe slepý boží válečník a jeho hlas bylo spíše mokré zavrčení rozkládajících se hlasivek.

Chtěl jsem vymyslet nějaká výraznější slova, která by zdůraznila okamžik, že jsem zabil božího válečníka.

To jediné, co mě napadlo, byla pravda. „Osvobodili jsme se,“ řekl jsem.

„Otevřeli... jste dveře... na... místo..., které se neměly... nikdy otevřít...“ zasyčel. „Všechny jste nás... zatratili...“

„Je čas zemřít,“ řekl jsem.

Boží válečník se pokusil zasmát, ale vyšel z něj jen chroptivé smrtelné zachřestění. „Zemřít...? Ne... To, co přijde... bude mnohem horší... Bude to... jako by nikdo z nás... nikdy nežil...“

Nechal jsem šíp zabodnutý do lebky božího válečníka. Muži kulhali zpátky z bitvy, potřísnění krví a vyčerpaní, a v očích měli stejný výraz nevěřícné hrůzy. Nikdo z nás doopravdy nechápal, co se stalo, ale Shurimané byli mrtví a to nám stačilo.

Nebo ne?

Byli jsme plni zmatku a nikdo z nás nevěděl, co má říct nebo udělat. Krajina před městem byla zkroucená nepřirozeným pohybem, maso shurimské armády bylo zcela obestřeno bledými svíjejícími se provazci odporné hmoty. Jak jsem se díval, její povrch tmavl a rozděloval se tam, kde ztvrdl jako nějaký krunýř. Řinula se z něj vazká krev a já měl čím dál větší pocit, že tohle všechno byl jen začátek něčeho podstatně horšího.

Z olbřímích puklin vyrvaných do země se stále rozlévalo světlo a z hlubin daleko pod námi se ozývaly cizozemské zvuky – směska skřeku, syčení a bláznivého vytí. Cítil jsem, jak zemskými útrobami stoupají otřesy, jako pomalý skřípot podloží, který je předzvěstí zemětřesení.

„Co je tam dole?“ řekl jeden muž, kterého jsem neznal. Paži měl skoro celou potaženou průhlednou membránou, která se mu pomalu rozlézala po boku šíje. Zajímalo by mě, jestli o tom vůbec ví. „Zní to jako hnízdo. Nebo doupě nebo... něco.“

Nevěděl jsem, co za odporné věci tam dole žije. A ani jsem nechtěl.

Slyšel jsem, jak nějaký hlas volá mé jméno, a vzhlédl jsem, abych spatřil Saijaxe, jak se belhá směrem ke mně. Tvář měl pokrytou krví, to kvůli rozeklané ráně, která se mu táhla od pravého oka až k čelisti.

Ani jsem netušil, že Saijax vůbec může krvácet.

„Jsi zraněný,“ řekl jsem.

„Je to horší, než to vypadá.“

„Tohle je konec?“ zeptal jsem se ho.

„Bojím se, že pro Ikacii jo,“ odpověděl a odbelhal se, aby popadl uzdu jízdního koně. Zvíře bylo vylekané, ale Saijax mu přitáhl otěže a vyhoupl se do sedla.

„Byl bych se vzdal všeho, abych viděl porážku Shurimanů,“ zamumlal jsem.

„Bojím se, že jsme se právě všeho vzdali“, řekl Saijax.

„Ale... vyhráli jsme.“

„Shurimani jsou po smrti, ale nejsem si jistej, jestli je to to samý,“ odvětil Saijax. „A teď si najdi koně, musíme zmizet.“

„Zmizet? O čem to mluvíš?“

„Ikacie je ztracená,“ řekl. „Copak to nevidíš? Nejen město, ale i naše země. Podívej se kolem sebe. Tohle bude i náš osud.“

Věděl jsem, že má pravdu, ale ta představa, že jen tak odjedeme...? Nevěděl jsem, jestli to dokážu.

„Ikacie je můj domov,“ řekl jsem.

„Z Ikacie už nezbylo vůbec nic. Anebo z ní přinejmenším už brzo nic nezbyde.“

Natáhl ke mně ruku a já jí potřásl.

„Axo...“ řekl a ohlédl se na tu plíživou hrůzu. „Tady už nezbejvá žádná naděje.“

Zavrtěl jsem hlavou a řekl: „Tady jsem se narodil a tady i zemřu.“

„Tak se drž toho, co jseš, dokud ještě můžeš, chlapče,“ odpověděl a já cítil tíhu jeho smutku a viny. „To je to jediný, co ti zbylo.“

Saijax otočil své zvíře a rozjel se pryč. Pak už jsem ho nikdy neviděl.

Mé jméno je Axamuk Var-Choi Kohari Icath’or.

Myslím... Myslím, že Axamuk bylo jméno mého praděda. Něco znamená, ale už si nepamatuju co.

Toulal jsem se troskami, místo kterých kdysi stálo naše velké město. To jediné, co zbylo, je nemožně velký kráter, sutiny a trhlina ve tkanivu světa.

Cítím před sebou strašlivou prázdnotu.

Myslím, že Axamuk byl král. Nepamatuju si čeho. Bylo to tady? V tomhle rozbořeném, potopeném městě?

Nevím, co znamená Var ani Choi. Icath‘or by pro mě mělo mít nějaký význam, ale ať už je jakýkoliv, je pryč. Tam, kde kdysi přebývala moje mysl a vzpomínky, je strašlivá prázdnota.

Mé jméno je Axamuk Var-Choi Kohari.

Kohari? Co to je?

Na paži mám znamení, meč obalený svitkem. Je to značka otroka? Patřil jsem nějakému dobyvateli? Pamatuju si dívku se zelenýma očima a opálovým náhrdelníkem. Kdo to byl? Byla to moje žena, sestra? Dcera? Nevím, ale pamatuju si vůni jejích květin.

Jmenuju se Axamuk Var-Choi.

Opakuju to pořád do kola a držím se toho, jako by to dokázalo odvrátit ten pomalý rozklad.

Nechci na to zapomenout. Je to všechno, co mi zbylo.

Mé jméno je Axamuk.

Maže mě to. Tohle vím, ale nevím proč ani jak.

V mém nitru se kroutí něco strašlivého.

Rozpadám se.

Mizím.

Moje jméno je

Moje jméno

Moje